Per il piacere degli amici pasoliniani di Praga e della Repubblica Ceca, pubblichiamo la traduzione in ceco della poesia Profezia che Pasolini inserì nella raccolta poetica Poesia in forma di rosa, edita nel 1964. Autore della versione è Tomáš Matras, studioso appassionato dell’opera di Pasolini e amico del Centro Studi di Casarsa, oltre che, a suo tempo, della compianta Angela Molteni. Lo ringraziamo per questo regalo, ora messo a disposizione dei frequentatori del sito del Centro Studi.
Proroctví [Profezia]
Jeanu-Paulu Sartrovi, který mi vyprávěl
příběh Alího s Modrýma Očima
Byl na světě jeden syn
a jednoho dne odešel do Kalábrie
bylo léto, a byly
prázdné domečky,
nové, kostky cukru,
z pohádek o vílách barvy
výkalů. Prázdné.
Jako chlívky bez prasat, uporstřed záhonů
bez salátu, polí bez země, pobřeží
bez vody. Pěstované měsícem,
pole. Klasy obilí vyrostlé pro ústa
kostlivců. Vítr Jónského moře
zvedal černou slámu
jako v prorockých snech:
e měsíc barvy výkalů
pěstoval půdu
kterou léto nikdy nemilovalo.
A bylo to v časech syna
kdy tato láska mohla
začít, ale nezačala.syn měl oči
spálené slámy, oči
beze strachu, a viděl všechno
co bylo špatně: nic
nevěděl o zemědělství,
o reformách, o boji
odborů, o Úřadech Patronů,
Ale měl ty oči.
Tragický měsíc plného
slunce, byl tam, aby pěstoval
těch pět tisíc, těch dvacet tisíc
roztroušených hektarů vílích domů
časů televize,
chlívků a kostek cukru, z
důstojnosti imitované ze světa vládců.
Ale tam se nedá žít! Ach, jak dlouho
ještě, dělník z Milána bude bojovat; s takovou
velikostí svého platu? Spálené oči
syna, v měsíci, mezi tragickými hektary,
vidí to, co neví vzdálený bratr
ze severu. Byl čas
kdy nové křesťanství
zatlačilo do polostínu svět
kapitálu: příběh končil
za soumraku kdy se stávaly
události, konce a narození,
známé i neznámé. Ale syn
se chvěl hněvem v den
svého příběhu: v čase
když kalábrijský rolník
věděl všechno, o chemických hnojivech,
o odborových bojích, o vtipech
Úřadů Patronů, o
Demagogii Státu
a Komunistické Strany…
…a tak opustil
své nové domečky
jako chlívky bez prasat,
na místech barvy výkalů
pod kulatými kopečky
s výhledem na prorocké Jónské moře.
Tři milénia uvadla
ne tři staletí, ne tři roky, a bylo znovu
cítit v malarickém vzduchu čekání řeckých
kolónů. Ach, jak dlouho ještě, dělníku z
Milána, budeš bojovat pouze za plat? Nevidíš
jak tě tady ti ctí?
Skoro jako pána.
Přinesli by ti
z jejich starodávného kraje,
ovoce a zvířata, jejich
tmavé fetiše, aby je položili
s hrdostí rituálu
do tvých pokojíků 20. století,
mezi ledničku a televizi,
přitahováni tvým božstvím,
Ty, Interních Komisí,
odborů CGIL, Spojeného Božství,
v úžasném slunci Severu.
V jejich Zemi různých
ras, měsíc pěstuje
pole, které jsi
mu zbytečně obstaral.
V jejich Zemi Zvířat
Rodiny, měsíc
je učitelem duší, které
jsi zbytečně modernizoval. Ach, ale syn
ví: milost vědění je vítr, který mění
směr, v nebi. Teď možná vane z Afriky a
ty poslouchej to, co díky milosti syn ví. (Jes-tliže se on nezasměje
je to proto, že naděje
pro něj nebylo světlo, ale racionalita.
A světlo pocitu
Afriky, který najednou
smetl Kalábrie, je znakem
bez významu, který platí
pro budoucí časy!) Hle:
přestaneš bojovat
za plat a ozbrojíš
ruce Kalabrijců.
Alí s Modrýma Očima
jeden z mnoha synů synů,
přijede z Alžíru, na lodích
s plachtami a s vesly. Budou
s ním tisíce lidí
s tělíčky a s očima
chudých psů od otců
na loďkách postavených v Královstvích Hladu.
Vezmou s sebou děti, a chléb
a sýr, ve žlutých papírech Velikonočního Pondělí. Vezmou babičky a osly, na tříveslicích ukradených v koloniálních přístavech.
Vylodí se v Krotóně nebo v Palmi,
v miliónech, oblečení do hadrů
z Asie, a v amerických košilích.
Kalábrijci hned řeknou,
jako pobudové pobudům:
“Heleme se dávní bratři,
s dětmi a s chlebem a sýrem!”
Z Krotóny a Palmi vyjedou do
Neapole, a odtud do Barcelony,
do Soluně a Marseille,
do Měst Zločinu.
Duše a andělé, myši a vši,
se zárodkem Dávné Historie,
přeletí před willayemi.
Ti vždy pokorní
ti vždy slabí
ti vždy ostýchaví
ti vždy nejnižší
ti vždy vinní
ti vždy podřízení
ti vždy malí
ti, kteří nikdy nechtěli vědět, ti, kteří
měli oči pouze na žadonění,
ti, kteří žili jako vrazi v podzemí,
ti, kteří žili jako bandité
na dně moře, ti, kteří žili jako blázni
uprostřed nebe, ti, kteří si vybudovali
zákony mimo zákon,
ti, kteří se přizpůsobili
světu pod světem,
ti, kteří věřili
v Boha služebníka Boha,
ti, kteří zpívali
u masakrů králů
ti, kteří tancovali
u buržoazních válek
ti, kteří se modlili
k bojům dělníků…
…dosvědčili poctivost
rolnických náboženství
a zapomínali na čest
zločinnosti,
a zradili nevinnost
barbarských národů,
za jejich Alími
s Modrýma Očima – vylezou ze
země, aby loupili – vyplavou ze dna
moře, aby vraždili, – sestoupí zeshora
nebe, aby vyvlastňovali – a aby naučili
soudruhy dělníky radosti života –
aby naučili buržoy
radosti svobody –
aby naučili křesťany
radosti smrti
-zničí Řím
a na jeho rozvalinách
položí zárodek
Dávné Historie.
Pak s Papežem a každou svátostí
vytáhnou jako cikáni
nahoru na Západ a na Sever
s rudými vlajkami
Trockého ve větru…
(z Básně ve tvaru růže, 1964) [da Poesia in forma di rosa, 1964]
